Ostrava není město pro „lásku na první pohled“. Fakticky je  to město stovek komínů a smogu. Ale také město parků a dobré výchozí místo pro cesty do nedalekých Beskyd. Ostrava má blíže do Vídně, Bratislavy či Krakova než do hlavního města ČR  - Prahy. Ostrava byla založena ve 13. Století a její zlatý věk je spojen s rozmachem zdejšího industriálu – především v souvislosti s objevem černého uhlí (18. století) a výrobou železa (1. pol 19. stol.). Při každém pohybu městem dodnes narazíte na industriální pozůstatky. Historie místa vás v každé chvíli velmi fyzicky obklopuje. Poslední uhlí na území města bylo vytěženo v roce 1994 - tím skončila jedna etapa historie města.  Jaká bude ta další?
Za tzv. První republiky byla Ostrava přirovnávána k americkému industriálnímu gigantu Chicagu, v padesátých letech se s velkou urputností do mozku obyvatel tehdejšího  ČSSR zarylo ozančení černá Ostrava a „ocelové srdce republiky“. Srdce, které ovšem můžeme přirovnat k nějaké končetině, která vám nepatřičně vyrostla na nejzažší části vašeho těla, končetina, kterou potřebujete, ale neradi se jí dotýkáte. Ostrava se stala místem, o kterém toho lidé za jeho hranicemi příliš nevěděli. Byli sem přesouváni imigranti a političtí vězni. Jako do zapomenutého koutu východu. Jejich osudy, prvotní zděšení a současné patriotství je popsáno v knize Ostravské příchody editorů Radovana Lipuse a Mariny Feltlové. Toto stigma nechtěného místa se stalo jakýmsi štítem, který se současní obyvatelé již léta snaží prorazit. Hranicí v mysli, kterou je nutno probořit. Důkazem přetrvávajících stereotypů mohou být uvedené hlavní stránky dvou časopisů – respektovaného týdeníku Respekt a příloze Mladé Fronty Magazín Dnes. Na obou vidíme Ostravu symbolicky znázorněnou jako čoudící město, které reprezentují ve většině horníci.
V rámci výzkumu regionální identity Ostravska jsem se zaměřila právě na tuto potřebu bourat mýty a barvit historii na bílo. Většina obyvatel a ani současná garnitura radnice se s černými nálepkami neztotožňuje. Své město vidí jako hrdou metropoli hrdě hledící k světlým zítřkům. Zářným příkladem je logo Statutárního města Ostravy, které od roku 2008 znázorňují tři vykřičníky. Světlemodré v bílém poli. Logo má znázorňovat progresivitu města, orientaci k mladým lidem a novým technologiím.
Opačný názorový pól cítění regionální identity tvoří umělecká a kulturní obec.  Patriot a nejznámější umělec Ostravy – zpěvák Jaromír Nohavica – stigmata regionu obrátil ve stěžejní body svého autorského repertoáru. Ve svých textech využívá místní specifické nářečí (založené na spojení češtiny, polštiny a němčiny, s krátkou výslovností a důrazem na druhé slabice). Druhým příkladem může být entertainer Ruda z Ostravy, který baví zbytek republiky celou škálou „typických“ projevůpravého ostraváctví. Ačkoli není zdejším rodákem. Zvláštní a tajemnou kapitolou jsou Deníky Ostravaka Ostravskeho. Regionální identita je zde ve shodě s regionální hrdostí.
Průmyslovou minulost a stereotypy ostraváctví vzali za své také členové týmu kandidatury na Evropské hlavní město kultury Ostrava 2015. Do svého loga si zvolili hrdou až snad zarputilou tvář syna výtvarníka Ondřeje Davida s načerněnou tváří. Postava Daniela reprezentovala Ostravu v celé Evropě a volba týmu byla zpočátku velmi drsně napadána. Lidé se styděli a raději by ukázali něco barevnějšího. Například obrázky z festivalu world music Colours of Ostrava. Ten by svým názvem rád odpoutal pozornost od černé minulosti, ale právě touto snahou na ni paradoxně a naštěstí upozorňuje. Naštěstí proto, že právě tato minulost vytváří ve městě něcvo specifického, něco inspirujícího a jedinečného, an čem je potřeba stavět a ne se před tím schovávat a hlasitě bránit.
Podobně s regionální identitou pracují také místní divadla. Ostrava má celkem pět scén a každá z nich v posledních osmi letech vytvořila inscenace  na téma regionálních specifik a mytologií. Divadlo Petra Bezruče například uvedlo inscenaci na téma života Petra Bezruče a dramatizaci kultovní prózy z hornického prostředí Pestré vrstvy, Komorní scéna Aréna uvedla úspěšnou Brenpartii, Národní divadlo Moravskoslezské Rychlé frézy a Divadlo loutek Ostrava Ostravaka Ostravskeho. Sdílená regionální identita se stala marketingovou kvalitou. Plní sály nejen domácími, ale také přijíždějící odbornu kritikou, která jinak zdejší scénické umění celoročně opomíjí. Ostrava je v následných recenzích vnímána jako bašta kreativity a pospolitosti. Všeho, co multikulturní a globalizované Praze chybí.
V rámci výzkumu jsem navštívila také město Chemnitz. S průvodcem Svenem Buschmannem jsem prošla městěm, která se mi donedávna spojovala pouze s průmyslem a komunismam. Chemnitz jsem se pokusila nahlížet jako Ostravu. Jako místo, které se těžce vymaňuje ze své hiostorie. Nový slogan radnice zní Stadt der moderne – Město moderny, nehledí tedy plánovitě do budoucna, jako Ostrava, ale vrací se k nemovitým hodnotám architektonického období. Především mladí obyvatelé tuto snahu ignorují či přímo zesměšňují.
V Ostravě také vzniklo několik neoficiálních iniciativ, které se vyslovily proti turistické politice města.  Oficiální organizace Ostravský informační servis (OIS) však tuto iniciativu rychle vzala do hry a dnes si můžete na radinci a v informačních centrech koupit trika s nápisy PRAHA!!!, BO!!!, OSTRAVA???, apod.
Zajímavým nálezem byla v Chemnitz socha Ikara. Stejný symbol/postava totiž má své místo přímo před ostravskou radnicí. Co iniciovalo nápad zvolit postavu Ikara za svůj symbol? Snahy obou měst připomínají spíše bájného Fénixe vstávajícího z popela než toužícího a neúspěšného letce k výšinám. S čím se vlastně obě města a jejich obyvatelé chtějí identifikovat? A která identifikace je pro ně výhodnější?

obálka časopisu Respekt; obálka magazínu Dnes; Jaromír Nohavica; Ruda z Ostravy

Ikarus v Ostravě; Ikarus v Chemnitz